sobota 1. srpna 2015

Jak to u mě vypadá, pravda, kterou jsem si nepřipouštěla a moje nová, OPRAVDOVÁ láska

Nemám ráda sloh. Nemám ráda sloh, protože psát neumím a umět nebudu. Když nějakou slušnou slohovku o slušné délce ve škole sesmolím, jsem na sebe sakra pyšná.
Taky nemám ráda výtvarku, samozřejmě taky proto, že malovat neumím a nikdy se mi nepovede to, co chci. Ale hlavně proto, že než něco namaluju, musím něco vymyslet. To bývá ještě horší.
A přesně tyto dvě věci jsou potřeba k tomu, abych mohla mít blogUmět psát a mít nápad co psát. Já je nemám.

Nevím, co jsem si myslela, když jsem si tento blog zakládala. Asi, že to najednou půjde, když mě to bude bavit. Jasně, chvíli mě to bavilo, vlastně mě to strašně baví pořád, ale pak prostě došly nápady. Myslím, že jste si toho samého Hello Food všude všimli sami (pokud mi tu ještě vůbec někdo přijde, žejo). Na mé staré "blogy" jsme si se ségrou kopírovaly vtipy a fakta z wikipedie. Cool, hm? (Někde na internetu ještě asi jsou, škoda, že jsem je nenašla :D). Blog si rušit nechci, psát chci pořád. Ale ne jednou týdně, třeba jednou měsíčně, až budu vědět, že to za něco bude stát. A taky si pořád fotím jídlo, takže to se tady taky někdy objeví :) Ale ten název Hello Food je příšerný... ale originální! Nechci ale nic slibovat, protože jsem to nikdy nedodržela a za to si připadám fakt blbě.

Druhá věc, o které jsem chtěla dnes mluvit, je moje nová láska. Doufám, že na hoodně hodně hodně dlouho.
Když jsem cvičila doma s Jill, nijak jsem při tom netrpěla, nedělala to s nechutí, celkem mě to bavilo, i když jsem se musela někdy nutit (#noexcuses). Pak přišla Zuzka (jo to byl hardcore) a pak zlomený kotník a pak někdy Jill, někdy Zuzka, někdy youtube, někdy jsem si něco vymyslela, dvakrát byla v posilce. Teď období budu dělit na před kotníkem a po kotníku. Před kotníkem mě to cvičení jakž takž bavilo, namlouvala jsem si, že to miluju, nemůžu bez toho žít. Protože všichni, kdo cvičili Jillian, se do toho přece postupem času zamilovali. Tak já jsem si myslela, že jsem se do toho taky zamilovala. Jasně, že mě to bavilo, milovala jsem ten pocit po tréninku a tak, ale nebylo to tak silné, jak jsem si myslela. Po kotníku jsem to zjistila. Pořád jsem milovala pocit po tréninku, ale musela jsem se do něho nutit. Vždycky jsem si udělala nějaký plán, jakože teďka už fakt nepřestanu cvičit a do léta budu vysekaná kooča. Ale jeden den se mi nechtělo (k restu jsem se ani nedostala) a další dny jsem se už prostě nepřinutila. A tak to šlo pořád dokola dokolečka. Půl roku po kotníku, někdy v lednu, Markétka začala psát o crossfitu. Ze začátku jsem si říkala, že to by mě mohlo bavit, ale že CF hala ve Zlíně asi nebude. A navíc jsem pořád nechtěla platit za něco co můžu dělat doma. A dost, na naše moje poměry jakože fakt moc platit. Ale postupem času jsem četla víc a víc a zjistila, že i ve Zlíně máme CF tělocvičnu. No, zrovna jsem se podívala a zrovna byla vypsaná lekce, to je osud! Ale byl to duben, 8 dní před zkouškama a zpětně si uvědomuju, že bylo "dobře", že kamarádka byla nemocná a že jsme tam nešly, protože další lekce by mohla vyjít třeba na den před přijímačkama a to by nešlo. Tak jsem dlouho čekala a čekala...a konečně! 1. úvodní lekce 1. června! Tak jsme se zaregistrovaly a čekaly na ten den. Obě jsme se samozřejmě nachladily, ale jaksi taksi se do pondělí vykurýrovaly.
Je 1. června, já radši zůstávám doma a ležím, abych mohla jít večer cvičit :D
Je 19:20, stojíme před tělocvičnou, venku celý zpocený heká potetovaný vousatý chlap jak hora, zevnitř se ozývá řev hudby a padajících nezrovnamoclehkých činek. Ještě, že jsme byly dvě, jinak bych asi utekla :D


Jdeme dovnitř, chvíli tak postáváme, díváme se na lidi, kteří mají lekci před námi. Už teď se tetelím štěstím (blahem?) :D Pak za námi přijde slečna trenérka (já už mám všechno naštudované a samozřejmě vím, že to je Míša Palová) a ukáže nám, kde jsou šatny. Já jsem se oblíkla už radši doma (co kdyby tam ta šatna nebyla přece!) a přezula jsem si jenom tenisky. 

Tohle už pro mě platí taky. S hezkým oblečením, ve kterém se dá cvičit jsem na tom vážně bídně, to přímo "sportovní" už nemám vůbec. A růžová je stejně vzdálená jako vesmír. A i kdyby ne, oblečení mě nikdy neurazí (dokonce i z ponožek mám radost).


19:45 lekce může začít. Je nás přes dvacet pět, takže to je celkem maso. Trenéři nám představí sebe, crossfit i to, jak nám má změnit život, prostě všechno. Pak jsme byli na řadě my. Protože nás bylo tolik, jsem skoro nic neslyšela, takže o nikom nic nevím. Dokonce i jména jsem zjišťovala v průběhu lekcí a já mám prosím na jména pamatováka! 
Přichází na řadu rozcvička. Menší kolečko kolem budovy, tudíž 400 m. Po doběhnutí 3 minuty poskakujeme. Zapíšeme na tabuli, kolik si kdo naskákal a pak přichází na řadu hlavní část těchto základních lekcí, a sice technika cviků. Je to první lekce, takže probíráme úplně nejzákladnější pohyby jako sedy-lehy, dřepy, kliky a shyby. Já si po roce a půl s Jill a Zuzkou připadám jako boss, všem kontroluju formu.
Z těchto cviků je sestavený 12 minutový AMRAP -> Jedno kolo je 5 kliků, 10 dřepů a 15 sedů-lehů. Za těchto 12 minut musíme stihnout co nejvíce kol. Já jsem stihla 223 opakování celkem. Kdo chce, může si to přepočítat /jedno kole je 30 opakování/, mě se nechce. Tady už tak vysoké ego nemám, po druhém kole se modlím za konec. A po pípnutí 12 minuty se modlím, aby ještě nebyl konec lekce! S jazykem vyplazeným až do Austrálie a úsměvem od ucha k uchu se plazím k tabuli nahlásit výsledek. Jsem šťastná jak blecha. Sice nemůžu chodit, ale...!!!
 Kdo nezažil, nepochopí. Jakkoliv se můžu snažit okolí vysvětlit, že ze mě nebude žádná anorektička, že nechodím 5x týdně abych zhubla, protože jsem tlustá, ale prostě proto, že to miluji, každým tréninkem jsem blíž k prvnímu shybu, první stojce, k zvedání větších a větších vah, dokonce i prvnímu pořádnému kliku bez kolen a k alespoň udržení se na provaze... *Teď, když se nad tím tak zamyslím, nevidím jediný důvod, proč lidé chodí do posilovny, stoupnou si na pás, který se jim hýbe pod nohama tak, že je to donutí běžet a dělají kardio. Pokud se na to kardio těší a je to to nejdůležitější, tak prosím. Ale ne s kyselým ksichtem. Pro mě to není prioritou. Přestala jsem nad tím přemýšlet a vzhled postavy je až (troufám si říct) na druhém místě. Na prvním je ta stojka.*

Taky úspěšně plním 



*Prosím, řekněte mi, co si o tomhle myslíte vy?

1 komentář:

  1. Koukám, že je sice článek už ze srpna, ale vidím, že jsi přesně můj člověk! Všechno to sedí....jak prdel na hrnec!! :D

    Míša Palová je skvělá, milá a skromná, na to kolik už toho dokázala:)
    Držím palce,ať tě to pořád tak baví!:)

    OdpovědětVymazat

Budu strašně ráda za každý zanechaný komentář - těch si cením nejvíc, tak pište! :)